pomatení mysli- tak se tohle všechno dá nazvat;-)

Konec jejího snění,
zřela nemilou realitu,
princ upadl v zapomnění,
pro jedinou banalitu.

Mladík krásný jako růže květ,
svalovec- radost pohledět,
romantik, co víc si přát,
kdyby zůstal dýl- napořád(?).

Jak Locika ve věži,
smutně z okna zírá,
už nevěří v cizí lži,
místo něj je v srdci díra.

Slzu z tváře stírá,
myšlenky na smrt hlavou krouží,
krásnou tvář pod závoj skrývá,
jen ona po štěstí marně touží.

Povím vám příběh (a není krátký),
je o věčné lásce,
co nejde vzít zpátky,
o spanilé krásce,
se rty, jak růžovými plátky.

Jak to u princezen bývá,
po narození zjevila se jí víla.
A že hodná sudička to byla,
mladého, krásného prince jí zaslíbila.

Dny i léta plynuly,
však po pricni se slehla zem,
slova víly realitu minuli
a tak král svolal slavný sněm.

Sjeli se princové ze všech koutů světa,
však po krásném princi slehla se zem,
všichni již měliodbitá léta,
a tak král ukončil sněm.

"Dcero má jediná, špatnou mám zprávu,"
krásných princů na světě není,
ty jsi však v právu,
vyber si mladíka- v prince kouzlem se změní."

Princezna si práci dala,
pěkného mládence vyhledala,
a král vesele si pískal,
že tak pěkného zeťáka získal.

Slavilo se tři dny, i tři noci,
lidem nebylo pomoci.
Vůli krále se podřídili,
vínem a pivem na hostině se zřídili.

Jediný princ nešťastně se tvářil,
narozdíl od princezny štěstím nezářil,
doma ho čekala, krásná selka,
pozítří měla být, chudá veselka.

Teď selka doma si zoufá,
v zásach štěstěny potají doufá.
Ženicha jí princezna vzala,
aniž jiného jí by dala.

Proklínám princeznu,
i její hrad,
měl mě mít za ženu,
mě měl mít rád.

Na hradě se vítr zvedá,
kdekdo paruku po zemi hledá.
Když tu náhle v okamžení,
hle- princezna tu není.

Po princezně zem se slehla,
přitom z místa se nehla,
pro krále to byla záhada,
snad ukryla jí zahrada.

I zahradu prohledat nechali,
nikde princezny nebylo,
jediný kout nevynechali,
a tak králi nic jiného nezbylo.

Zeťáka k sobě povolal,
ten o princezně neměl zdání,
i sudičku k sobě král zavolal,
a vojáky, co byli k mání.

Království celé prohledejte,
bez princezny se nevracejte.
A ty, ty skažená vílo,
podívej, cos provedla za dílo.
Princi koně osedlejte,
princeznu se hledat vydejte.

Nikdo v hradě neměl zdání,
že princezna již není k mání.
Selky kletba do věže jí dala,
právo na ženicha jí vzala.
Ve věži navěky sídlí,
kde je jen stůl a pár židlí.

Mezitím na zámku král,
sudičky se vyptával...

"Králi, na kletby jsem krátká,
žel nemyslela jsem, na zadní vrátka,
chudá selka na prince si myslela,
princeznu si uhranout usmyslela".

Žádná akce, mnoho řečí,
to princezně málo svěčí.
Ve věži hladem zmírá,
hledá, kde byla by díra.

Je to vězení,
není to sen,
nářkem se nezmění,
prostě jsem v něm.

Hlavou smutné myšlenky plynou,
zda muž její nemá už jinou.
Pravdě je blízko žel,
milí princ princeznu nenašel.

Selka radostou písničku si zpívá,
že pomohla jí dobrá síla.
Ženicha zpátky doma má,
a neštěstí princeznino nevnímá.

Kdežto princezna ve věži sama sedí,
nešťastně z okna hledí.
Naivka na manžela čeká,
vůči princi byla slepá.

Princ radostně plodí dítka se selkou,
z každého má radost velkou.

Tohle nebyla ta pravá láska,
naříká ve věži den co den ta sličná kráska...